Po strastiplné cestě křivoklátskými hvozdy přes dopravní uzávěry, sjel se na parkovišti ve Skryjích docela početný vozový park a u Barrandova muzea se sešlo tak 25 známých tváří, ostřílených již geologů a harcovníků barrandienských. Zvláštní obdiv je třeba vyjádřit paní, která do skryjsko-týřovického kambria dorazila z oblasti ostravsko-karvinských pánví. Všem, kteří vážili cestu do tohoto zapomenutého konce Křivoklátska byli odměnou obloha bez mráčku, proti které se rýsovaly strmé svahy starohorních a a kambrických kopců vypreparovaných Berounkou, tou tepnou Barrandienu.
Zhruba sedmihodinovou vycházku jsme zahájili v muzeu a dlouho jsme se pak zdrželi před obecní školou povídáním o vysokém štramákovi, který nekouřil a nešňupal, Francouzi, který se naučil česky (ale ne anglicky), který pro nás objevil a nám věnoval paleontologické poklady mezi Prahou a Plzní, tváři nesmrtelné – Joachimu Barrandovi. A pak už jsme si na světoznámých lokalitách Luh, Luh – Lůmek, Buchava „prolistovali“ vrstvy popisující události ve středním kambriu, které v mezinárodní stratigrafické klasifikaci odpovídá zhruba „Series 3„. V kostce jsme se dozvěděli, že vlivem tektonických procesů na okraji kontinentů Gondwana se mezi horninovými bloky vytvořila propadlina, ve které se vytvořil mořský průliv nebo záliv a do něj řeky přinášely materiál z vegetací prosté souše. V rámci průlivu se pak ukládaly různé sedimentární facie (tedy na různá prostředí vázané sedimenty ukládané ve stejnou dobu). O tom, že se v moři dařilo především trilobitům jsme se přesvědčili na vlastní oči.
Vycházku jsme ukončili v kaňonu Zbirožského potoka v místech, kde se tok prořezává tvrdými vulkanity andezitového nebo dacitového složení a stáří svrchního kambria (furongienu). Lávy tzv. křivoklátsko-rokycanského komplexu překryly již vynořené a částečně erodované sedimenty kambria středního a skryly je na půl miliardy let, dokud je Berounka a Barrande zase neobjevili.
Slunce se již blížilo k obzoru, když se auta účastníků drápala od Podmokelského mlýna pod vrch Těchovín…

Na shledanou na podzim.

22. dubna 2015, na Den Země,

Filip Stehlík