K dalšímu výletu za geologickou minulostí pražského okolí jsme se sešli třetí říjnovou neděli na vlakovém nádraží v Řevnicích. Proti proudu Berounky, po jejím levém břehu, jsme po nivních usazeninách přišli k Černé skále, jejíž strmé stěny jsou tvořeny přeměněným čedičem – tzv. diabasem. Žhavá čedičová láva se prodrala mezi vrstvami sedimentárních hornin nejvyššího ordoviku a spodního siluru, utuhla, a zůstala skryta pod zemí přes 400 mil. let, než ji Berounka odkryla během vytváření svého dnešního údolí.

Z Hlásné Třebaně jsme začali stoupat po „schodech“ říčních teras sledujíc žlutou turistickou značku směrem ke Karlštejnu. Existence dávných říčních koryt praberounky vysoko nad tím dnešním byla nade vší pochybnost prokázána hojností valounů na okolních polích. Při okraji lesa na úpatí prudkého kopce jsme opustili silurské sedimenty a vulkanity, místy překryté terasami starých říčních štěrků, a vstoupili jsme do Českého krasu, do krajiny budované převážně vápenci devonského stáří, … do období, kdy se naše území podobalo dnešní karibské oblasti. Důkazy o bohatosti tehdejšího mořského života nám poskytly fosílie ukryté ve vápencích lochkovského souvrství.
Po prudkém stoupání do sedla mezi kopci Haknová a Plešivec následoval zasloužený odpočinek na louce s exkluzivním výhledem na hrad.

Po sestupu rušnou ulicí, kudy proudí davy k světoznámé historické památce, následovala krátká zastávka na Budňanské skále, kde je definované rozhraní mezi silurským a devonským útvarem, a kolem třetí hodiny odpolední jsme šťastně stanuli v cíli na vlakové zastávce Karlštejn.

Na příští, jarní setkání se těší
Filip Stehlík
průvodce

P.S. Fotky zde.