Dopoledne 16. října pršelo, ale jakmile se účastníci letošní podzimní geologické vycházky začali sjíždět ke kapli sv. Václava v Jarově u Berouna, oblaka se roztrhala, vysvitlo Slunce a teplota vystoupila „na krátký rukáv“.
Výstup na Holý vršek s výhledem na lom pod Koledníkem, s výchozem kopaninského a nadložního přídolského souvrství ve svrchním siluru. (Foto: V. Jareš, 16.10.2022)
V 11:30 jsme se vydali na první lokalitu, kterou byl místní hřbitov, kde se rozpačití geovýletníci dozvěděli, jak hluboko musí být uložena rakev (1,5 m) a hlavně že musí ležet nad úrovní kolísání hladiny podzemní vody – to jest uloženo zákonem o pohřebnictví, stejně jako to, že je lidským ostatkům zakázáno se rozložit dříve než za 10 let. Následovalo ověření hloubky hladiny podzemní vody v hřbitovní studni a z hydrogeologického hlediska byly podmínky pro pohřbívání shledány jako příznivé s hladinou v hloubce 10 m.
Sběr zkamenělin ve spodní části přídolského souvrství, okrajová část lomu Kosov. (Foto: V. Jareš, 16.10.2022)
Letošní vycházka byla věnována zcela silurskému útvaru, který do stratigrafických tabulek zavedl skotský geolog Roderick Impey Murchison roku 1835; útvar pojmenoval po keltském kmeni, který obýval území jižního Walesu v 1. stol. po Kristu. Ve stejné publikaci byl definován také útvar kambrium anglickým geologem Adamem Sedwickem, načež bylo zjištěno, že se obě jednotky částečně překrývají: spodní část siluru „lezla“ do svrchní části kambria (a opačně) a ačkoli byli oba geologové přáteli, do smrti tento spor nevyřešili. Vleklý problém zvaný „the Highlands controversy“ rozlouskl až roku 1879 Charles Lapworth definováním ordovického útvaru. Dnes je silurský útvar přesně vymezen podle graptolitových zón a absolutní datování spodní a horní hranice je 444 a 419 milionů let, zahrnuje tedy období historie Země trvající 25 mil. let. – Tento příběh z geologického zákulisí jsme si vyslechli v místě s krásným výhledem na Beroun a Králův Dvůr, nad nimiž jako dominanta ční táhlý vrchol kopce Děd, který je právě budovaný horninami z období ordoviku.
Co to tam je? 420 milionů let staré zkamenělé zvířátko – trilobit, tedy jen jeho zadek 🙂 (Foto: V. Jareš, 16.10.2022)
Na Holém vršku s výhledem na lom pod Koledníkem výklad o siluru pokračoval… Po zalednění ve svrchním ordoviku se v siluru citelně oteplilo, ledovce pokrývající superkontinent Gondwana odtávaly a hladina v oceánech stoupala. Takové prohloubení oceánu se projevilo náhlou změnou sedimentace, jak je např. vidět horní části lomu pod Koledníkem (tzv. bazální přídolský event). Hlavním horotvorným procesem bylo tzv. kaledonské vrásnění, při kterém se uzavřel oceán Iapetus mezi kontinenty Laurentií, Baltikou a Avalonií, jejichž spojením ve svrchním siluru vzniká kontinent Laurussia. Oblast Bohemika se nacházela v Rheickém oceánu v oblasti tzv. armorického souostroví při severním okraji Gondwany, zhruba mezi 30°-40° jižní šířky. Gondwana rozprostírající se na jižní polokouli rotovala proti směru hodinových ručiček a posouvala se k severu k Laurussi, která zaujímala prostor kolem rovníku. Paleogeografická mapa zemského globu v siluru je např. zde.
Ocasní štít (pygidium) trilobita. (Foto: F. Stehlík)
V Bohemiku, v tzv. pražské pánvi, panovaly hlubokomořské podmínky doprovázené kondenzovanou sedimentací jemného materiálu s převažující frakcí prachu a jílu. Jílovce a graptolitové břidlice prostoupené vulkanickými horninami jsme si prohlíželi ve spodních etážích lomu Kosov. Tyto horniny jsou převážně zastoupeny v liteňském a kopaninském souvrství.
Konkrece ve vrstvách vápnitých břidlic kopaninského souvrství, silur, lom Kosov. (Foto: V. Jareš, 16.10.2022)
Už ve spodním siluru začala na dně moře probíhat vulkanická činnost; lávy chemicky odpovídají spíše vnitrodeskovému vulkanismu než magmatům středooceánských hřbetů. Podmořské sopky postupně rostly, až se ve „středním“ siluru vynořily nad hladinu v tzv. svatojanském vulkanickém centru. V prosvětlené provzdušněné zóně na svazích sopek se tvořily vápence a dařilo se mořské fauně, jejíž fosilie jsme sbírali na rozhraní kopaninského a nadložního přídolského souvrství v lomu Kosov. Hojné jsou zde schránky ramenonožců a ocasní štíty trilobitů, ale našli jsme i úlomky jejich hlavových štítů.
Lom Kosov. (Foto: F. Stehlík, 25.9.2022)
Pár otužilců se na závěr vycházky vykoupalo v jezírku kosovského lomu, od kterého jsme se pak už vrátili zpět do Jarova a rozešli se s příslibem další geologické vycházky v říjnu roku 2023.
Na shledanou se těší
Filip Stehlík, průvodce
Mgr. Alena Sahánková, knihovna Všenory