Krásného slunečného dne jsme se vydali z Černošic po stopách geologických dějů, kterými je místní krajina soutokové oblasti Berounky a Vltavy bohatá. Stačí se jen koukat, přemýšlet a představovat si přírodní procesy, které formovaly krajinu kolem nás.
Mezi Dolními Černošicemi a osadou Kazín nanesla Berounka sedimenty do podoby vějířů. Formování těchto vějířů určovalo průběh koryt dál směrem k soutoku do doby, než se Berounka zahloubila do dnešního koryta. Detaily o vývoji údolí Berounky se dozvíme např. na webu Černošic. Pro rozjímání hlubinách času, ve kterých si praberounka modelovala své údolí, doporučuji využít možnosti plavby po její dnešní hladině.
Jiný, dávnější příběh vypráví sled vrstev na kazínské skále: uloženiny rozsáhlého deltového systému se hromadily při ústí řeky, která odvodňovala povodí na okraji kontinentu Gondwana před zhruba 450-ti miliony lety v období svrchního ordoviku. Kazínská skála představuje jen část z celkové tloušťky (mocnosti) letenského souvrství, která místy dosahuje až 800 m.
Při stoupání z Kazína na vrch Humenská se k nám virtuálně připojil kronikář Kosmas s poznámkou, že tudy někde vedla cesta do kraje Bechyňského přes horu Osek. Rozborem prací publikovaných a toto téma a vlastní analýzou jsme dospěli k názoru, že od kazínské skály krkolomným výstupem na ostrožnu se zbytky osídlení od doby měděné, žádná frekventovaná středověká cesta nevedla. Bájnou horou (mons) Osek je patrně dnešní Kámen (Merštejn) nad Všenory (ačkoli oči a myšlenky některých znalců problematiky se upírají ještě západněji přes údolí na o něco vyšší Červenou hlínu).
Na zmíněné ostrožně jsme zaznamenali poněkud odlišné geologické podloží – spraše a hlíny, které jsou oproti okolnímu skalnímu podloží nepoměrně úrodnější, což mohlo v minulosti zavdat podnět k zbudování malého sídliště právě na ostrožně.
Vyhlídka na Humenské nabídla impozantní pohled do údolí Berounky a okolní krajinu Českého krasu, kde se odehrála značná část našich předchozích vycházek.
Pod Humenskou jsme navštívili nenápadný odkryv třetihorních (neogenních) říčních sedimentů. Jsou to nejstarší místní sedimenty říčního původu, a řeka, která je přinesla, patrně pokračovala na Sulavu (kde jsme byli 13.4.2013).
Cestou k Jílovišti jsme přešli významnou tektonickou poruchu – závistský přesmyk. Podle přesmyku došlo k vysunutí podložních starohorních vulkanických sedimentů a kambrických hlubošských slepenců na úroveň mnohem mladších okolních vrstev letenského souvrství.
Pak už nás čekal výkladem nerušený sestup do Všenor, při kterém jsme protnuli některé středověké cesty „směřující do kraje Bechyňského přes mons Oseca“. Po jedné z nich se vydal i náš nejstarší český kronikář… Laus deo!
Na shledanou na jaře!
Filip Stehlík