V sobotu 23. října dopoledne se na autobusové zastávce pod Cukrákem sešla skupinka geologických nadšenců, které ani poměrně chladné počasí neodradilo od plánované procházky do Černošic. Z hlediska geologického času jsme se na zhruba sedmikilometrové trase zatoulali do dob od konce starohor po nedávnou minulost.

Dověděli jsme se, že vrch Kopanina, na jehož vrcholu se tyčí nepřehlédnutelný vysílač, je budován vulkanickými a vulkanosedimentárními horninami ryolitového složení. Přítomnost těchto hornin nám napovídá, že kdysi dávno (asi před 650 miliony lety) byla tato oblast hluboko pod hladinou oceánu, na jehož dně probíhala bouřlivá sopečná činnost způsobená podsouváním oceánské desky.

Ušli jsme jen pár stovek metrů a po vulkanických horninách nebyla ani stopa. Přešli jsme tzv. závistský přesmyk (podle oppida Závist nad Zbraslaví), podle kterého se během variského vrásnění vertikálně posunuly horninové bloky.

Na závistském přesmyku. (Foto: A. Sahánková)

A tak stačilo pár kroků po strmém svahu, abychom opustily starohorní podmořskou sopku a ocitli jsme se na pláži jiného moře, tentokrát prvohorního. Byla to pláž tvořená křemeným pískem, ale za těch cirka 450 milionů let zkameněla v horninu zvanou křemenec. Výchozy v lese severozápadně od Cukráku připomněly účastníkům Černolické skály – a byl to správný postřeh, jsou to tytéž vrstvy.

„Malé Černolické skály“ – nový místopisný název, který jsme na návrh paní Sahánkové ustanovili pro výchozy křemenců v severozápadním svahu Kopaniny; třeba se ujme… (Foto: A. Sahánková)

Po letošním suchém létu bylo nasnadě zabývat se vodou v krajině: prohlédli jsme si vysýchající prameniště, zatím funkční studánku s pitnou vodou, a rozebírali jsme příčiny vodní eroze, při které v minulosti vznikaly strmé rokle, které ústí pod Kazínem do Berounky. K velkým dílům vodní eroze patří i samotné údolí Berounky, do kterého jsme sestupovali. Štěrkové terasy v různých výškách nad dnešní nivou dokládají postupný, klimatickými změnami řízený proces zahlubování a modelování údolí.

Na kazínské skále jsme studovali sedimentární vývoj na pobřeží ordovického moře. Naštěstí byla hned vedle tohoto instruktivního odkryvu otevřena stylová hospoda, kde bylo možné si nově nabyté vědomosti utřídit.

Poslední dva kilometry jsme šli po mladých říčních sedimentech, jejichž příběh se pokoušel rozluštit průvodce geologické vycházky během studentských let. Podařilo se to jen částečně, ale na krátký příběh to vydalo…

Příště na shledanou!

Filip Stehlík, průvodce

Mgr. Alena Sahánková, knihovna Všenory

PS: Příště nepůjdeme na vycházku, ale u příležitosti deseti let pořádání těchto akcí posedíme ve všenorské knihovně a uděláme si vzpomínkové a populárně naučné povídání o tom, co jsme za ta léta viděli.