Inspirováni knihou Pralesy a jezera mladších prvohor (Academia, 2024) jsme se po patnácti letech (a třech dnech) opět vydali do Stradonické rokle. V neděli 13. dubna v 10:30 se u lávky v Hýskově sešlo osmadvacet účastníků. Počasí nám na cestě do karbonu přálo – bylo teplo. Aby ne, vždyť ve svrchním karbonu, přibližně před 315 miliony let, se naše území nacházelo jen pár stupňů severně od rovníku. Na druhou stranu tehdy právě probíhala globální ledová doba a čela ledovců sestupovala až k třicátým rovnoběžkám… Zkrátka apríl.
Ve Stradonické rokli se nachází nenápadně skrytý relikt sedimentů, které se začaly ukládat v dílčích pánvích a terénních depresích uvnitř variského pohoří. Materiál z denudovaných hor byl řekami unášen a ukládán ve formě štěrků a písků v širokých údolích. Sedimenty od Stradonic jsou podle paleogeografických rekonstrukcí pravděpodobně součástí říčního systému, který na severu ústil do páteřní příkopové propadliny sledující směr ohárecké zlomové zóny přibližně ve směru severovýchod–jihozápad. Zkamenělé torzo sedimentů vyplňujících dávná říční koryta – slepenců a pískovců – jsme si prohlédli a doslova osahali na instruktivních odkryvech.
Směrem do nadloží sedimenty zjemňují, přecházejí do prachovců a jílovců, v nichž byla nalezena bohatá fosilní flóra přesliček a plavuní rostoucích v močálech. Zároveň byla objevena i pylová zrna nahosemenných jehličnanů, které rostly ve vyšších polohách. Tyto nálezy potvrzují, že svahy karbonských údolí byly porostlé vegetací. Našli jsme také úlomek uhlí – připomínku dob, kdy se zde těžilo uhlí pro potřeby berounského vápencového průmyslu, a to od 19. století až do poloviny 20. století.
V serpentýnách stoupajících na Zdejcinu jsme si prohlédli horniny tvořící podloží stradonického karbonského reliktu. Jedná se o původně bazaltové lávy, které pronikly puklinami tzv. komárovského zlomového pásma na dno ordovického moře zhruba před 470 miliony let. Při jejich kontaktu s mořskou vodou docházelo k explozím, úlomky lávy tuhly ve formě skla a ukládaly se jako brekcie ve směsi s vulkanickým popelem. Tyto tzv. pyroklastické sedimenty během diageneze (zkamenění) prošly mineralogickou přeměnou a jsou dnes tradičně označovány jako diabasy, neboť původním bazaltům již striktně neodpovídají.
Krátká, ale výživná vycházka skončila po třech hodinách opět v místě svého začátku – a účastníci se hned začali dožadovat pokračování. Dobrá tedy! Příště se uvidíme v říjnu tohoto roku v pražských Přezleticích – zcela netradičně mimo náš obvyklý akční rádius.
Na viděnou se těší
Filip Stehlík, průvodce
a Mgr. Alena Sahánková, Knihovna Všenory